Zarazilo mě, že jsem tam byla jediná lékařka mezi 30 terapeuty. Což je na jednu stranu skvělé, na druhou stranu vůbec, protože lékaři jsou ti, kdo dávají diagnózu a určují léčbu. Pokud neví o traumatu zhola nic, nemůže být léčba správná. 

Traumatem se rozumí zážitek, který ve velké míře porušuje duševní rovnováhu. Traumatizujícími zážitky mohou být např. těžké nehody, znásilnění, přepadení, ztráta blízkého člověka. Také však i dlouhodobé psychické či fyzické nehostinné prostředí.  Třebaže se podvědomí brání tím, že potlačuje vzpomínky na takový bolestivý zážitek, trauma ovlivňuje život v podobě neuróz a psychóz.

Co je mimo jiné typické pro trauma? Že člověk má 3 a více psychiatrických diagnóz. 

V ambulanci jsem měla klienta, kterého kolega diagnostikoval jako ADHD v dospělosti. Společnou prací i s psychoterapeutem jsme dospěli k tomu, že i u něj jde o trauma, ne ADHD.

I u svých momentálních klientů leckdy vidím, že přijdou s nějakou diagnózou, ale když probíráme jejich příběh do hloubky, dojdeme k tomu stejnému. Trauma.

Proč si s ním systém neví rady? Málo kdy se rozpozná, není pro něj určena konkrétní diagnóza, proto se dle toho, jak se aktuálně projevuje rozdávají jiné nálepky, pardon diagnózy, a pak jich má takový člověk celý seznam, ale neřeší se příčina. Pouze se potlačují symptomy.Pro práci s traumatem je více než vhodná práce s tělem, somatic experience, traumaterapie a zkušený terapeut, protože právě do těla se nám uzavírají ty nepříjemné prožitky. Já ráda využívám metody Access bars a tělesných procesů, které jej také dokáží postupně uvolnit z těla.